Když jí babička navrhla, aby se stala lékárnicí, došlo dospívající Martě, že si chce vybrat povolání sama. A jiné. Stala se architektkou, před své jméno přidala Ing. a arch, a nikdy jí ani ve snu nenapadlo, že by se rozhodla špatně.
Kde má projekční ateliér SVIŽN svůj úplný začátek?
V touze dělat věci po svém a svobodněji, než jsme ve svém prvním zaměstnání mohli. Působila jsem s kolegy v ateliéru, kde jsme se dostali k práci na zajímavých zakázkách a hodně se také naučili, ale postupně jsme se chtěli víc zapojit do rozhodování, do výběru řešení, do vedení společnosti. To ale nebylo možné, a tak postupně vykrystalizovala myšlenka, že se pokusíme jít svojí cestou. Dlouho jsme to řešili, hodně přemýšleli, ale když pak padlo rozhodnutí, bylo to hodně rychlé. Za pár týdnů jsme seděli v bíle vymalované kanceláři o rozloze 16 m² a přijímali první zakázku. SVIŽN byl na začátku své vlastní cesty.
Litovala jste toho rozhodnutí někdy?
Ne, vůbec ne. Jsem ráda, že můžu dělat na vlastních projektech, tak by asi odpověděla většina architektů. Neříkám, že mám problém pracovat pod někým dalším, ale když mám nějaký názor a narážím shora na neprůstřelné mantinely, vadí mi to. Nebráním se argumentům, miluju diskusi nad projektem – skoro vždy z ní vzejde posun, ale když někdo s rozhodovacími pravomocemi zaujme kategorické stanovisko, přes které u něho nejede vlak, beru to jako velkou prohru obou stran. Je dobré naslouchat si vzájemně, mít hlavu otevřenou a tvořit. To je proces, který mi nejvíc vyhovuje.
Co z toho prvotního nadšení byste si ráda uchovala?
Asi radost z toho, že člověk vytváří něco nového. Tu energii. Dnes, když se ohlédnu, tak si vlastně musím přiznat, že jsem chtěla dokázat i něco sama sobě. Hodně mi záleží na tom, aby výstupy naší práce byly kvalitní, hodnotné, aby byl investor spokojený. Velmi nás naplňuje proces práce a výsledek jako takový. Pocit, který zůstane, když projekt skončí, je pro mě vedle kvality asi tím nejdůležitějším, co vnitřně hodnotím.
Vystudovala jste architekturu na ČVUT. Kde se ve vás vzala touha stát se architektkou?
To vím úplně přesně. Jednou mi babička navrhla, že bych mohla být lékárnicí. A já se hrozně lekla, nesnášela jsem totiž biologii, a představa lékárnice byla děsivá. Uvědomila jsem si, že si chci rozhodnout o svém povolání sama, a že to musím udělat dříve, než to začnou za mě řešit druzí. Dlouhé roky jsem chodila na výtvarku, zároveň jsem byla dobrá na matematiku a fyziku. Tak nějak to vyplynulo. Nápad postupně krystalizoval, a v půlce gymnázia už bylo úplně jasné, kam budu profesně dál směřovat. Jinak na otázku: Po kom to ta holka má? Je v mém případě odpověď: Nevím. Nikdo jiný v rodině architektem není.
Jako investor,v jaké fází projektu potkám přímo Vás. A co spolu budeme řešit?
Tak ideálně se potkáme hned na začátku, protože, jak říkáme, bez schůzky to nejde. A budeme řešit jaký máte vlastně záměr, co potřebujete. Jestli vám s tím dokážeme pomoci, zda vám opravdu vyhovuje práce, kterou děláme a způsob jakým pracujeme. Já budu vaším partnerem hlavně na začátku projektu, kdy je potřeba si vyjasnit, co je cílem, jaký je rozpočet, kam budeme směřovat. Čím detailněji to probereme na začátku, tím snáze se nám bude pracovat ve všech dalších částech procesu realizace. A v neposlední řadě společně projdeme prvními návrhy stavby.
Za jaké zakázky byste byla ráda?
Za takové, které by nás bavily dělat. Aby byl na druhé straně stolu investor, který má představu o tom, co chce, má zájem a má trochu reálnou vidinu, jaké náklady se za jeho ideální představou skrývají. To by mi úplně stačilo. U typu zakázek nemůžu říct, že jsme nějak vyhranění. Jsme připraveni na zakázky s investičními náklady 10 mil. Kč a výše a pracovali jsme i na objemech kolem 600 mil. Kč, ale to není rozhodující. Vybíráme i hodně dle zadání, zda pro nás je výzvou. Jde o typ zakázky, jestli je něčím zajímavá.
Co Vám pomůže, když se zaseknete v práci, nad projektem.
To se mi moc nestává. Já záseky nemívám, naopak od nich pomáhám. Každá věc má řešení, někdy to potřebuje trochu uležet, někdy je potřeba podívat se z jiného úhlu pohledu, jindy pomůže sklenička vína (smích). Ale s nasazením jde nakonec všechno vyřešit. Projekt je pro mě výzva, mám to pracovní napětí a tvůrčí proces ráda a to se pak člověk zaseknout nemůže. Jen někdy to občas potřebuju nechat uležet a trochu víc o tom přemýšlet.
Mají domy duši?
Rozhodně ano. Dají mu ji lidé. Každý dům má duši, kterou formuje ten, kdo po něm zatoužil, kdo ho projektoval a kdo ho nakonec užívá.